Červenec

13. července 2015 v 15:32 | V. Verloren |  barvy
Léto se sluncem i bez slunce. Léto, kdy jsem se rozhodla zkrásnět, ale zároveň pořád ne ještě léto, kdy jsem zkrásněla. Je třináctého, to ani nemusí být pátek, abych nezačala trošku šidit své plány. Odhodlání a motivace je dost, ale ta lenost, ach ta nezlomná a věčná lenora, která mi je tou nejvěrnější společnicí. Aneb vítejte u červencového výkecu.





Posledních pár dní, zhruba tři, hodně přemýšlím. Ne, že jindy bych to nedělala, jenže momentálně se mé myšlenky točí kolem všech mých plánů, minulosti, přítomnosti a budoucnosti, přání a snů a cílů a vítězství a neúspěchů a tak nějak obecně, znáte to. Začínám o sobě pochybovat a opět si začínám uvědomovat, že nevím, co chci. Vadí mi to. Vím, že kdybych se řídila výrokem Malého prince, že "Když jde člověk stále rovně, daleko nedojde.", asi bych nebyla tak deprimovaná svou nestálostí a faktem, že vlastně nikam nepatřím, do žádného "cechu" nebo "společenství". Jenže já bych strašně ráda měla nějakou určitou vizi, nějaký cíl, za kterým si půjdu hlava nehlava. Moje sestra chce dělat zubaře, nic jiného pro ni prý nepřipadá v úvahu a když se to nepovede, jakože se to prostě musí povést, půjde prý na ruštinu, aby se neřeklo, ale neumí si sama sebe jako filologa představit. Já si sebe představuji v mnoha pozicích a zároveň si nejsem jistá, jestli mi vůbec některá bude vyhovovat.

Dneska jsem dočetla Husitskou epopej, první díl. Jako vždycky, když čtu nebo sleduji něco, co dokumentuje historii a časy dávno minulé, jsem měla strašnou chuť věnovat se historii. Můj zájem o minulost není čistě nárazová věc a táhne se to se mnou už delší dobu, jenže ta praktická část mého já si říká, že jako historik se neuživím a vlastně by mě takováto živnost asi příliš nebavila, protože historie je pro mě koníček, všeho s mírou. I od blogu si čas od času musím dát pauzu, jinak bych se na to jednou vykašlala a všechno smazala nebo tak něco. A upřímně - co může být horšího než přijít o volnočasovou aktivitu, kterou milujete a která vás naplňuje?

Na začátku července jsem si řekla, že se budu pilně učit jazyky. Angličtinu, protože to je základ. Němčinu, protože ta je v podstatě velmi důležitá taky - v Evropě je to jeden z předních jazyků a bez ní bych se sotva českou historií prokousala. A navíc se mi tenhle jazyk líbí, stejně tak jako další germánské. Nemusím snad vysvětlovat, že sympatizuji s jejich pořádkem, systémem a dalšími vlastnostmi, kterými si vydobyly přední místa v tabulkách hodnotících kvalitu života v různých zemích. (Prosím, neberte to tak, že sympatizuji s výbojností a krutostí, kterou německý národ taky v minulosti mnohokrát prokázal...) A italštinu se taky učím, i když už není tak jednoduché se motivovat jako v únoru. Zaláskované brýle se dávno rozbily a já je vyhodila, ale učebnice za několik stovek zůstala a já nerada platím za něco, co nevyužiju. Jenže učit se italsky, sama a v začátcích, je dost obtížné, protože mi nikdo nic nevysvětlí a já jsem člověk pomalu chápající, když tedy vůbec něco pochopím. A k tomu ta lenost, která sílí a sílí a sílí, bojím se, že brzy budou na plánku místo fajivek křížky.

S mojí kreativitou to slavné není už vůbec. Jak jsem jen mohla něco takového, jako je psaní článků nebo plnění úkolů v Destrukčním deníku, učinit denní povinností, když jsou to činnosti nevyzpytatelné a na mně nezávislé? Dopadá to tak, že Destrukční deník skrývá čmáranice a nepovedenosti, že články nejsou žádné a nebo takové, které stojí za dvě věci. Ale hlavně že mám zase nesčetný počet plánů na vylepšení, že jsem zase předělávala blog jako o život a že jsem si všechno hezky vymyslela, když skutek utek. Ráda bych aspoň psala něco literárního, jenže vyplodit pár řádků, jež by mě později měly reprezentovat, je úkol nanejvýš složitý, zapeklitý a obtížný. Takže nadcházející archiv, dokud tento stav nepomine, budou tvořit převážně články pod štítkem Nemalých radostí nebo má rádoby poezie, kterou splácám ani nevím jak.

Tohle léto jsem chtěla hodně číst. Opravdu hodně, měla jsem v plánu provzdušnit to-read-list, jak je to půjde, přelouskat třeba, nesmějte se, šedesát knih. Vím, že to jde, někteří knihomolové z řad knižních blogerů to tak mají. Jenže uplynuly dva týdny a já mám za sebou druhou knihu, přičemž tu první jsem pouze dočítala. Jistě, kdybych zvolila stostránkovou young-adultku, asi bych dneska taky měla jiný počet, jenže proč bych měla něco takového číst, když mám na čtenářském seznamu mnohem zajímavější tituly, na které se navíc v knihovničce už dlouho práší? Ach jo, napadlo mě, že bych si třeba stanovila limit 50 nebo 100 stránek denně, abych se ve čtení někam posouvala. Záhy jsem tuhle myšlenku setřásla, vždyť je to úplná blbost. Někdy mě kniha chytne a zhltnu za den třeba i dvě stě stránek, jindy přečtu pět stránek týdně a dýchám stejně dobře, ne-li lépe, protože kniha mi nic nedává. I tak si však chci v srpnu vyhradit víc prostoru právě pro čtení.

Aspoň že ten pohyb a jídlo nezanedbávám. Tedy, večer se mi většinou nikam na kolo nechce, radši bych zůstala doma a i když nemám žádné absťáky, abych pořád musela šmejdit v ledničce, stejně bych se nejradši natáhla, otevřela fajn knížku, dala si k tomu sušenku nebo čokoládu nebo nanuka a aktivně gaučinkovala. Nemůžu však porušit aspoň tenhle slib, fakt tentokrát už ne. Jenže jsem zvědavá, jak to budu dělat o školní rok - na pohyb málo času nebo energie, jídlo všude kolem a ochotných spolužaček, které se rády rozdělí o balíček Bebe nebo o bonbóny, je vždycky dost na to, aby šel můj zdravý životní styl do háje. A do toho sympatická bufetářka, s níž se tak skvěle rozpráví, zatímco si vybírám z malého sortimentu sladkostí.

Snad s plány vydržím. Prosím, ať se mi to povede. Štvalo by mě to pak, jenže na druhou stranu, co se dá dělat, že jo. Prostě to vydržím a basta. A když ne... ale žádný ne, prostě jo a jo a jo (na víly sice nevěřím, ale věřím na to, že budu šťastnější, když konečně dotáhnu něco do konce).
 


Komentáře

1 Teeve Teeve | E-mail | Web | 15. července 2015 v 10:22 | Reagovat

S tím, že nevíš, co chceš a vadí ti to - já tě chápu. Dřív mi podobná nevědomost rovněž hodně vadila, když jsem se poté začala zajímat o osobní rozvoj, již mě to nijak netrápí.

Stejně tak i rozumím i s jazyky, ergo jejich učením. Já sama jsem si řekla, že o prázdninách se mu začnu věnovat, často mne u toho však přepadne pocit, že vše je stejně na nic, nikdo mi nedovede vysvětlit, jak to má být ve skutečnosti a bezchybné, tak proč pokračovat, když to nebude dokonalé. Ale i to se jednou překlene, u nás obou, určitě :).

Co se čtení týče, nesmíš se nechat zmást knižblogspoty. Já jsem zprvu nevěřila, že by člověk tolik knih vůbec zmákl, ale máš tu jenom dvě možnosti - praktikují rychločtení, kterému je docela těžké se naučit, anebo je čtení jejich jedinou pořádnou zálibou a ničemu jinému se nijak nevěnují. Nesmíš hlavně přepalovat. Je to stejně jako když začínáš cvičit. Nemůžeš si myslet, že najednou poprvé uběhneš maraton jenom proto, že někdo to dokázal. Ten někdo hodně trénoval. A začínal pomalu, ze začátku třeba jen km denně. A čtení je úplně stejné. Ti, kteří dnes čítají těch tvých 30 knih za měsíc začínali postupně, rozečítali se, měli knihu na týden, poté zvládli 2, nakonec 3 a tak stále dál.

Vím, že jsi vášnivý čtenář a snad má slova nevyznívají tak, že jsi nikdy nečetla a najednou se do toho takhle ženeš, ale psala jsi, tuším že i u mě, že v poslední době se do čtení teprva zpátky dostáváš a chtěla bys zase pořádně začít. Ale vážně to chce jen čas. Lidský mozek je navíc zajímavý tím, že ho odrazují i ta veliká čísla. Když si dáš limit knihu denně, již po pár dnech budeš nešťastná kvůli tomu, že jsi v mínusu a svůj plán vůbec neplníš. Vždyť přece nemusíš mít hned tak vysoké počty. Dej si třeba 2 knihy na týden a když si to splníš, budeš moc ráda a hned budeš mít větší chuť jít dál a svůj plán překonat a dát třeba 3, 4.

Jestli ti třeba někdy nepůjde ani to, nech to být. Ve čtení jde především o to, co máš číst a když na daný titul prostě není nálada, není. Nejde jenom o knihy, které se ti prostě číst nechce. Můžeš mít nějakou knihu, na jejíž přečtení se hodně dlouho těšíš a stejně ti nejde se začíst. Tak ji nech být, odlož ji. Klidně si udělej ve čtení pauzu. Když se budeš do čtení nutit, akorát se ti znechutí. Hlavně nesmíš dát na ta čísla, jak jsem již psala. Může se tak stát, že tě stále nechytne nálada a po dvou týdnech nebudeš mít přečteného nic. Ale co? To vůbec nevadí, hlavně to si musíš uvědomit.

Je pěkné plánovat, ale nevkládej svým plánům tolik relevance. Potom budeš jen hrozně nešťastná, že je neplníš. Na čtení se nevyhrazuje čas. Na četbu si můžeš vyhradit tolik času, kolik jen chceš, a nálada stejně přijít nemusí a bez nálady ku čtení je ti čas ku čtení naprosto na nic. Nech vše plynout a uvidíš, že nálada přijde přesně ve chvíli, kdy se přestaneš zaobírat svými plány. Přijde mi to docela jako nevhodné srovnání, ale vezmi si lásku. Kdy lásku člověk konečně najde? Když ji přestane hledat. A kdy člověk tedy začne pořádně číst? Když se do čtení přestane nutit, dá věcem volný průběh a pak ho četba pohltí. A klidně můžeš zvládnout i těch 30 knih měsíčně :). Jen prostě musíš přestat chtít.

Ale je skvělé, že ti jde o zdravý životní styl. Zda ti jde o zhubnutí nadbytečných kil, vřele ti doporučuji nízkosacharidovou dietu. NEBOJ!, není to žádná přehnaná dieta jako třeba nízkotučná. V nízkosacharidové se naopak můžeš přecpávat do alelůja (přečti si o ni třeba v knize Čtyřhodinové tělo - spolupráce s Janem Melvilem je docela jednoduchá :); připojuji ti alespoň odkaz se základy: http://fitness101.cz/nizkosacharidova-strava-306).

A co se cvičení týče, je dobře, že mu kladeš důraz, jen nikdy nezapomínej, že o cvičení tu jde ze 30%, ze 70% je to vážně strava. Nejlepší by bylo začít běhat. Kolo ti posiluje nohy, ale běh celé tělo. Víš jak se říká, dělej něco 21 dní a zvykneš si na to. Můžeš začít klidně postupně. První den můžeš klidně vyrazit a po 500m se vrátit domů. A další den po 600m. Pak dál a dál. A na jeden zátah najednou uběhneš kilák. Důležité je se nepřetěžovat, pak bys byla zničená a úplně ztratila chuť cokoliv dělat.

A ještě k tomu kolu (jen malá rada, kdybys o tom nevěděla :)) - hlavně nepřeceňuj dlouhé, avšak pomalé jízdy. Je docela jedno, jak moc daleko jedeš, když si vůbec nedáš zabrat. Radši kratší, ale vážně se snaž, až do posledního špíčku sil. Zda ti jde navíc o udržení svalstva, aby další cvičení bylo jednodušší, dej si po cvičení třeba banán. Když člověk necvičí, je to děsná kalorická bomba, ale v kombinaci s cvičením je úžasný, výborně funguje jako právě ten "udržovač" svalstva :).

Přeji ti o těchto prázdninách mnoha úspěchů, ve všech! Ale především asi v té kreativitě - mě v blogování doprovází kontraproduktivita asi od toho února, či jak dlouho, a vím, jak je to zmáhající. Člověk miluje psaní a nejraději by všechny své výplody vychrlil, a někdy nejdou stvářet ani ty. Je to smutné, moc dobře znám. Ale jednou přejde i to :).

2 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 15. července 2015 v 10:57 | Reagovat

[1]: Páni, díky za komentář. :)
Já se do čtení nenutím ve smyslu, že mě to nebaví, spíš na to nemám tolik času. Během školního roku čtu v autobuse a o přestávkách, někdy i večer před spaním. Jenže teď o prázdniny si prostě vyhrazuju nějaký čas, jenže je to nezvyk. Třicet knih měsíčně bych asi nedávala, ale v lednu 2014, když jsem začala působit jako knižní bloger, jsem přečetla třeba 10 knih měsíčně, což je podle mě dostatek. Jenže teď se mi daří přečíst tak dvě, někdy tři. Já už to chci omezit a nedělat ze čtení mánii, ale rozumný koníček, jenže on třeba takový facebook je zlo a číst měsíční chvástačky a podobné články, to opravdu nejde zastavit to porovnávání. :) Ale stejně si o sobě myslím, že jsem v lecčem opravdový knihomol na rozdíl od nějakých knižních blogerů. Ale to sem nepatří. :)
Co se cvičení týče - běhat jsem chtěla chodit, jenže nemám kam - odmítám běhat po vesnici, kde mě všichni znají a budou si na mě ukazovat. Navíc, a to si fakt nevymýšlím, mám problém s koleny, takže běhání je spíš bolest než radost. A s tím přidáváním metrů postupně - já se k tomu neumím přinutit. Nejenže nemůžu v naší vesnici dělat žádné okruhy, ani do lesa se jít běhat nedá, protože tam není pořádná cesta, já se prostě nepřinutím k tomu, abych ufuněná běžela dál. Já prostě dělám jen to, co stačím, neumím si říct, že teď tohle uběhnu a pak budu hubená. Akorát ze sebe budu nešťastná, že to nevypadá tak, jak bych si to představovala, a na to se doma najím. A že jím ráda. Neumím si představit, že v mém životě bude největší kalorickou bombou banán.

Moc ti děkuji za komentář, potěšil mě, i když jsem si současně zase uvědomila, že opravdu výmluvy jsou silnější než já. Nemám pevnou vůli a neumím se pouštět do překážek. A sport mě nebaví, ne tak, abych ho dělala ráda. A zdravá strava je fajn, ale když mám tolik jiných možností, je těžké vidět jen ji... :)

3 Teeve Teeve | E-mail | Web | 15. července 2015 v 11:46 | Reagovat

[2]: Na rozdíl od ostatní skutečný knihomol? ... A víš, že s tebou plně souhlasím? :) Nebo alespoň tak, jak to chápu já, jsi rozhodně jiná. A rozhodně v dobrém slova smyslu :).
Omlouvám se za mé popletení k níž patří hned tvá první odpověď. Asi jsem to brala spíš podle sebe, než abych se snažila skutečně vcítit do tebe, jelikož já jsem to dřív měla přesně tak, jsem psala - no jo, asi jsem si myslela, že to tak hned musí mít každej, pardon :). Zda jde jenom o čas, tak snad si ho najdeš :). Ono když si člověk uvědomí, že na vše 24 hodin denně, jde to :).

A jinak neboj, já jsem taky děsnej žrout. Pak na sebe nadávám a snažím se přesvědčit sama sebe, že o cvičení je to bez tak z víc procent, abych ze sebe neměla tak hroznej pocit, když se pořád přežírám :D. Věřím ale, že s tou cestou k běhu to tak vážně máš, jelikož i já. Jediná cesta, kam se dalo jít, aniž by tě sledovaly nějaké oči, je teď kamerovaná, protože vede k přehradě a nesmí se tak, aby ji někdo náááhodou nechtěl znečistit. Ale můžeš zkusit švihadlo. Já vím, ta kolena, ale já si naopak myslím, že kdybys zkusila nějaké cviky na zvýšení svalové hmoty v kolenech, bylo by to s nimi lepší. Třeba dřepy. Z těch já umírám, ale když si na ně člověk zvykne, fakt je to lepší. Většina si stěžuje, že z nich kolena bolí, ale to je právě jenom tím, že ty svaly nemají posílené a dřepy je posilují. Ale je těžký to ostatním vysvětlovat, snad to ty pochopíš :). Pak bys třeba mohla zkusit to švihadlo, které je účinné podobně (vážně jen podobně) jako běh. Zaskákat si pořádně třeba čtvrt hoďky denně a budeš mít vyhráno :).

S pevnou vůlí si nelam hlavu. Časem třeba taky dostaneš chuť na trochu osobního rozvoje (a kdybys měla, doporučuji pro začátek http://www.seberizeni.cz) :)). Ono t všechno vážně chce jen čas. Je to sice už klišoidní formulace, ale vážně to chce jen a jen čas :).

4 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 15. července 2015 v 11:54 | Reagovat

[3]: Líbí se mi tahle dlouhokomentářová diskuze. :)
Je to o čase, to je pravda, a já už se dva týdny držím. Jenže po svém a už tak je to těžké. A teď do mě zase vrtají a hlodají pochyby a já se dostávám do takových beznadějných stavů. :) Ale chce to čas a ono se to zase spraví, snad... :)

5 Teeve Teeve | E-mail | Web | 16. července 2015 v 15:04 | Reagovat

[4]: A věříš, že i mě se zalíbila? :)
Proti pochybám je bojovat těžší, když jsem já jeden čas vážně řádně cvičila, z ničeho nic, a to vážně prostě z ničeho nic, jsem si řekla, že je to na nic, nepomůže mi to a na všechno se vykašlala. A člověku pak trvá, než se zas sebere. Je to o uvědomění a s tím se nic moc dělat nedá; ale jak píšeš sama ty, ono se to jednou vážně spraví, a to že vskutku :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama