Sport mě dostal na kolena

16. února 2016 v 19:40 | V. Verloren |  barvy
Doslova.


Vždycky se mi něco stane, když sportuju. S koleny. Když dělám něco, co dělat nechci, pro co prostě nejsem stvořená a stavěná. Nikdy se mi nic nestalo, když jsem šla nebo jela na kole (když nepočítám pár rozbitých loktů a kolen, což je však věc rychle se hojící a kromě malé jizvičky bez následků). Jenže jakmile se mám pustit do něčeho nepřirozeného, prostě to nejde. Říkejte si, co chcete, že mám slabé nohy a bojím se sportu, protože to neumím a protože vážím přes osmdesát kilo a jsem tlustá a nemám svaly a bla bla. Jenomže nic z toho by se nikdy nestalo, kdybych se těm situacím nevystavila, nohy nenohy.

Když jsem v primě měla podvrtlé pravé koleno - běžela jsem a nějak podivně jsem zakopla-, strávila jsem dva týdny doma s ortézou. Abychom šli k doktorovi, jsem rodiče musela přemlouvat. Tu dobu si pamatuji jen mlhavě - dny i noci jsem trávila u táty v pracovně, protože byla v přízemí (teď v té místnosti mám pokoj), spala jsem na válendě, četla jsem dvě knížky Stanislava Rudolfa, co mi mamka někde sehnala a když rodiče nebyli doma, trávila jsem čas na počítači, tenkrát jsem svůj ještě neměla.

Ačkoli se mi to pravé koleno hojilo a téměř zahojilo, občas se prostě ukázalo, že není úplně v pořádku. Třeba když jsme o půl roku později, na jaře, skákaly na tělocviku přes kozu. Nikdy mi tahle disciplína nedělala problém, i když tělák není má silná stránka. Nebála jsem se švihu, skoku, dopadu. Až do toho jarního dne, kdy jsem spadla a své uzdravující se koleno jsem si opět bolestivě prokřupla. Od té doby jsem tak nějak začala vnímat, že nikdy to koleno nebude úplně zdravé, tak, abych se ničeho nemusela bát. A tak jsem se bála.

Třeba když jsme teď,v prváku, jeli na lyžák. Celý podzim jsem prosila rodiče, aby mě tam neposílali. Abych se nemusela vystavit zmrzlým sjezdovkám, botám, do nichž nenacpu svá velká lýtka a v nichž své nohy nijak nekontroluji, lyžím, které jsou samy o sobě takovým nástrojem smrti... Neprošlo to. Potřebuju přece pohyb, jedině tak se uzdravím. A co na tom, že na lyžování potřebuju nohy mít už silné, že to není cvičení, kde by mi samovolně a bezpečně narostly svaly.

Taky že se mé obavy potvrdily. Spadla jsem. Předposlední den. Nevypnula mi lyže, sjela jsem několik metrů po hlavě a křuplo mi v levé noze, v té dosud zdravé. Chvilku jsem se nemohla vůbec zvednout, nakonec jsem za pomoci doktora a tělocvikáře z úpatí sjezdovky sjela asi kilometr k chatě, myslela jsem, že se zblázním především strachy, že mi v noze křupne znovu. Nestalo se tak, ale přesto jsem věděla i bez doktorova z lyžáku i doktorova z nemocnice diagnózu - podvrtnuto, neohebné. Celý leden jsem kulhala a samozřejmě si vyslechla četné připomínky ke své neschopnosti, obezitě, slabosti a prostě o tom, jak hrozná a ubohá jsem.

Ještě včera jsem si myslela, že se má noha uzdravuje, už jsem přestávala kulhat a mohla jsem na ni přenášet váhu těla, takže si chudinka pravá taky někdy odpočala. Chodila jsem s mamkou plavat a ze školy jsem domů chodila pěšky, 4,5 kilometru. Taky jsem dřepovala, klikovala a dělala sklapovačky. Fakt jsem začala něco dělat. Až do včerejška jsem si myslela, že všechno bude fajn.

Včera jsem poprvé od lyžáku cvičila na tělocviku. Ještě před hodinou jsem profesorce řekla, že nesmím koleno zatěžovat prudkými skoky a nárazy. A co nám drahá tělocvikářka oznámila při nástupu? Děvčata, jde se skákat přes kozu! Myslela jsem, že ji uškrtím. Ale protože jsem si nechtěla vyslechnout to, jak to neumím a jak jsem líná, šla jsem do toho. Ještě jsem se spolužačkám svěřila, že se bojím. To dáš, říkaly. Napoprvé jsem se neodrazila ve správné míře a zadkem jsem dopadla na kozu. Dala jsem to. Učitelka mě poplácala po rameni, jako by už z předchozích let nevěděla, že mi skok přes kozu nedělá problém. Napodruhé jsem se odrazila víc. A také to mělo svůj následek, dopad by bylo přesnější slovo. Dopadla jsem a v pravé noze, té zraněné v primě, mi křuplo. Tak, že jsem nemohla vstát, ani jsem nebrečela. Chvilku jsem prostě jen ležela, držela koleno pevně v rukou a modlila se, ať ta bolest přejde. Nepřešla. Holky mi pomohly posadit se na lavičku. Noha se mi nekontrolovatelně roztřásla a já propukla v pláč. Zavolala jsem mamce. Asi za půl hodiny pro mě přijela. Holky mi pomohly, prakticky mě a mých osmdesát kilo odnesly (jako že mě podpíraly a často nadzvedávaly) až ven k našemu autu. Jely jsme s mamkou k doktorovi. Zkoušela jsem z parkoviště do nemocnice doskákat po jedné, ale bolelo to a já nevěděla, jestli by nebylo lepší o tu nohu nějak přijít. Pitomý koleno. Mamka pro mě musela přijet s vozíkem, který si vypůjčila na sesterně, jely jsme pak na rentgen (kde byla moc milá paní), pak na chirurgickou ambulanci. Byl tam ten samej doktor co posledně s levým kolenem, moc sympatickej mi nebyl. Prohmatal mi to (naprosto bez citu mi tím kroutil) a řekl, že dokud je to takhle čerstvé, nic s tím nenadělá a že máme přijít ve středu.

Nejvíc jsem se bála reakce, která mě posledně po lyžáku bolela víc než to koleno. Táta, děda s babičkou, pořád na jedno brdo. Měla bys cvičit. Měla bys sportovat. Měla bys zhubnout. Žádná slova útěchy. Můžu si za to sama.

Sport mě dostal na kolena. Za cenu svého zdraví (dobře, života asi úplně ne, ale zdraví je život) jsem se mu vystavila a on mne do mé introvertní pisálkovské ulity vrátil pochroumanou, chromou, nakřáplou a nefunkční. Nechodím. Mám ortézu a berle a nohu můžu mít jen v jedné poloze. Už nikdy mě nikdo nedostane na kozu, na lyže. Cvičit si budu po svém, tak, abych měla od ostatních pokoj. I když nikdy to nebude dost. Asi by mi muselo hrozit zemření na vyčerpání z přemíry cvičení, aby rodina usoudila, že jsem pro své "zdraví" udělala maximum.
 


Komentáře

1 Amathia Amathia | Web | 16. února 2016 v 20:08 | Reagovat

Tohle znam z vlastnich zkuaeností. Né tedy koleno, ale ruka. Kqzdy rok už od primi mám buď zlomenou/naprasklou a kdyz mam stesti tak jen narazenou. A zatím vždy kvůli škole. Držím ti palce, aby ses už nezranila ;)

2 Anchor Anchor | E-mail | Web | 5. března 2016 v 19:11 | Reagovat

Nechápu, jak to může tvé okolí nechápat a takhle se chovat! A ta tělocvikářka má tak krátkou paměť, nebo co? >:(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama